Včera se na mne osočila paní. Naprosto regulérně mě seřvala na tři doby. Nebo spíše na čtyři.
„Zase Vám tam žebrá ten bezďák! To je den, co den. A Vy s tím NIC neděláte! Kdo se má na to koukat? Tyhle prostory jsou Vaše, a VY se o ně máte starat!!!“
Nějak jsem přešla to, že TY prostory nejsou mé, ale firmy, ve které pracuji, já jsem tu poprvé, a s vážnou tváří jsem se paní zeptala: „A to ho máme zabít?“
Paní bez zaváhání pokračovala: „Máte ho vyhodit a volat na něj policii a měšťáky, ale VY nic neděláte. To je šlendrián…“
Máme tu prosinec a za dveřmi vánoce. Dříve také na schodech kostelů postávali nebo posedávali žebráci, vždy, když se lidé scházeli ke mši, či z ní odcházeli, v naději, že někdo odhodí kus drobného peníze.
Bohatí se kolikrát štítivě vyhýbali troskám rozloženým na studených žulových stupních. Někdy, možná obměkčeni právě vyslechnutým kázáním o skutcích muže, jenž hlásal milosrdenství, nebo pod tíhou obav o svou duši, odhodili do misky cosi pro ně nepodstatného.
Vím, Metro není katedrála, a jeho prostory navštěvují obvykle unavení , spěchající , obyvatelé hektických dní města, kteří tam nesetrvávají, aby uchlácholili duši, a také tam nevyslechnou dojímavé příběhy ze života svatých. Ze zdí tu na ně shlížejí informace o báječné dovolené v různých destinacích nebo kde koupit tu správnou myčku.
Možná i proto, by člověk neměl být překvapen množstvím té nahromaděné zloby, která přeci někdy, aspoň tu a tam, musí někudy ven.
Šla jsem upozornit žebravého člověka, že pohoršuje a má se odploužit jinam. Ale nejspíše to již udělal. Třeba šel ke kostelu nebo k jiné stanici na svém pravidelném každodenním kolečku.
Víte můžete si o těch lidech myslet co chcete, máte na to právo, a možná máte i pravdu, nicméně tím otázku povalujících se trosek, kolikrát duševně nebo psychicky nemocných, nevyřešíte, stejně jako opětovně přivolaná hlídka Městské policie…
